Michal Dlouhý: Divadlo má pořád jiskru. Bez trémy by to byla jen továrna
červen 2026
Herec Michal Dlouhý patří k tvářím, které diváci znají z divadla i filmu a jeho hlas z dabingu. Potkali jsme se v třebíčské kavárně Vrátka u divadla Pasáž. Vedle seděli jeho herečtí kolegové David Novotný a Kamil Halbich. Do Třebíče přivezli komedii Obraz. Jaké má Michal Dlouhý plány na léto? A má ještě někdy na jevišti trému? Svěřil se mně i fotografovi Pavlu Rybníčkovi.
Vnímáte rozdíl mezi publikem v různých městech? Třeba když přijedete do Českých Budějovic, Kopřivnice nebo Třebíče?
Určitě. Jsou místa, kde už víme, že s určitou komedií moc nepořídíme. Prostě se nikdo smát nebude. A je to zajímavé, protože člověk tomu může představení trochu přizpůsobit. Něco zlehčí, něco malinko upraví. Ale většinou platí, že lidé vědí, na co jdou, na koho jdou a proč tam jsou. Záleží i na dni a na počasí. Pondělní divadlo má jinou energii než nedělní večer. A když je vedro, poznáme to my i diváci. Nedávno jsme hráli ve Znojmě v krásném divadle, ale bylo tam strašné horko. Cítili jsme, že publikum doslova vadne, tak jsme to trochu popohnali. Nakonec jsme byli spokojení všichni.
S divadlem jezdíte po celé republice. Máte svůj recept, jak dostat do hlavy takové množství textu?
Čím je člověk starší, tím je to horší (smích). Na druhou stranu vím, jak na to. Já potřebuji noc, klid, lahev dobrého vína a ticho. Hodně mi pomáhají zkoušky. Text se spojí s obrazovou pamětí. Člověk si pamatuje situace, aranžmá, kolegy, kteří přicházejí, a text pak naskakuje automaticky.
A jak text dostanete z hlavy, když inscenace skončí?
Je to jako reset počítače. Jakmile víte, že je to derniéra, tak si druhý den nevzpomenu na jedinou větu. Hlava si okamžitě uvolní místo.
Společnost se mění. Proměňuje se podle vás i české divadlo?
Doba se strašně zrychlila. Těžší klasiky a kusy víc k přemýšlení jsou dnes trochu utlačené. Lidé si chodí do divadla často hlavně odpočinout. Nemají náladu se po celém dni ještě trápit něčím těžkým. Já mám ale vážnější věci rád. A jsem rád, že úplně nevymřely. Ideální je podle mě kombinace. Komedie, která člověka uvolní, a pak ho v pravou chvíli trochu zmrazí. Když z ní najednou vytáhnete něco hlubšího, to je krásné.
Máte po tolika letech v divadle ještě trému?
Člověk ji musí mít pořád. Je nezdravé, když ji ztratí. Pak představení přestane mít jiskru. Tréma, respekt nebo strach z výkonu, to tam musí být každý večer. Před premiérou je větší, s dalšími reprízami menší. Ale musí tam zůstat. Jinak je to továrna, mašinérie, ne herecký výkon.
Když si poskládáte vedle sebe divadlo, film a dabing, co je vám nejbližší?
Začíná to divadlem. To je nejoblíbenější a nejvěrnější. Film je vzácný, ale vadí mi, že už na něj není čas, který býval. Zažil jsem dobu, kdy se film točil dva a půl až čtyři měsíce. Dnes je často hotovo za čtrnáct dní. Čas je obrovský protihráč. Není prostor tvořit, zkoušet, hledat. Člověk si to musí připravit doma jako úkol a pak to na place rychle udělat. A dabing, to je velký kus mého života.
Kterého herce rád dabujete?
Asi Brada Pitta, protože ho dabuji často a myslím, že je výborný. Líbí se mi, že mění role a nezneužívá toho, kdo je a jak vypadá. K němu mám asi nejblíž. Dlouho jsem daboval také Michaela J. Foxe. Toho jsem miloval. Skvělý herec a krásný člověk. Když někoho dabujete dlouho, trochu ho cítíte jako kamaráda.
Jak se proměnila práce v dabingu?
Obrovsky. Když jsem začínal, dělalo se to po smyčkách. Malé úseky, nejdřív se člověk text naučil, několikrát se to vyzkoušelo a pak se teprve nahrávalo. Někdy klidně dvanáct nebo patnáct verzí a z nich se vybírala ta nejlepší. Dnes se musíte trefit hned. Často ani pořádně nevidíte film, do uší vám jde originál a vy musíte okamžitě mluvit česky.
Co děláte, když zrovna nehrajete?
Volný den začíná tím, že se dospím. To je základ. Když můžu, užiju si rodinu. A ideálně si den zpestřím tenisem. To je můj nejoblíbenější relax. Nebo jakýkoliv jiný sport, i když třeba bruslení mi moc nejde (smích). A k tomu dobré jídlo s přáteli. To je ideální den.
Léto je za dveřmi. Jaké máte plány?
Já si léto neplánuji pracovně. Od té doby, co mám holčičky, už osmnáct let si držím prázdniny jen pro ně. Přes rok se tolik nevidíme, takže dva a půl měsíce budu s nimi. Budeme cestovat, jezdit na chalupu, být s kamarády. Prostě léto, jak má být.