Loutky jako český fenomén, který dobyl svět
září 2025
Pavel Jirásek je sběratelem a badatelem loutkářské tradice. Společně s manželkou Marií vystavují své unikátní loutky v Moravském Krumlově v Knížecím domě, kde je můžete vidět až do konce ledna 2026. Jiráskovi zachraňují historické kousky z půd, sklepů i zapomenutých sbírek a připomínají, že české loutkářství patří na seznam světového dědictví UNESCO.
Pavle, vy a vaše manželka Marie máte doma jednu z největších sbírek historických loutek. Jak se člověk vlastně k takové vášni dostane?
U mě to začalo v rodině. Můj dědeček měl loutkové divadlo na Podkarpatské Rusi a tohle dědictví se ke mně dostalo. První loutky jsme s Marií objevovali někde na půdách nebo dokonce u popelnic. Bylo nám líto je nechat zmizet, a tak jsme je začali zachraňovat a opravovat. Dnes už je z toho sbírka o tisících kusech – od malých hraček po celé divadelní soubory.
Vy o českém loutkářství mluvíte s obrovským respektem. Čím je podle vás tak výjimečné?
Během první republiky hrálo loutkové divadlo opravdu všude – v každé městnici i vesnici. Organizovaly je školy, církve, ale hlavně spolky jako Sokol nebo Orel. Děti chodily na představení klidně v pátek, sobotu i neděli. Popularita byla tak velká, že vznikly i umělecké scény. Nejznámější je Josef Skupa, zakladatel Spejbla a Hurvínka, díky němuž vznikla i mezinárodní loutkářská organizace UNIMA v Paříži. Skupa dokázal hrát pro britskou BBC a během socialismu cestoval po celé Evropě, kde měl obrovský úspěch. Zkrátka – česká loutka byla fenomén a dodnes z toho čerpáme.
První republika tedy připravila půdu pro profesionální divadla, která známe dnes?
Ano. Děti, které tehdy chodily na loutky, vyrostly a samy založily profesionální soubory. Po druhé světové válce vznikla síť divadel v Praze, Brně, Budějovicích, Hradci Králové a dalších městech. A navíc se rozvinul i loutkový film. Jiří Trnka, žák Skupy, sbíral ceny na mezinárodních festivalech a jeho jméno proslavilo českou animaci po celém světě.
Pojďme ale ještě zpátky do 19. století. Jak tehdy fungovalo kočovné loutkářství?
Byla to živnost celé rodiny. Putovali s vozem od obce k obci, v hospodě nebo před hospodou postavili dřevěné divadlo. Kulisy musely být rolovací, aby se daly rychle sbalit, a loutek měli třeba patnáct. Díky přeblekům ale dokázali odehrát spoustu různých her. A i když to bylo divadlo hlavně pro dospělé, děti si vždycky našly cestu pod plachtu, aby viděly. Repertoár byl dost drsný – třeba Faust, který prodá duši a je roztrhán čerty. Ty loutky opravdu rozebrali na kusy. Hrály se i loupežnické kusy, kde nechyběly krvavé scény.
Nedá mi to nezmínit Matěje Kopeckého. Čím se zapsal do historie?
Kopeckých byla celá rodina a mnozí byli stejně dobří. Matěj měl ale to štěstí, že jeho syn Václav vydal jeho hry knižně. A tím se stali součástí české literatury v době, kdy Češi potřebovali vlastní jazyk, kulturu a divadlo. Marionetáři vždycky hráli česky, protože vystupovali pro obyčejné lidi. Publikum jim rozumělo – a proto je také tolik milovalo.
A Kašpárek – ten je pro nás skoro symbolem. Jak se na něj díváte vy?
Kašpárek je naprosto česká postava. Je veselý, trochu lenoch, a zároveň provází diváky celou hrou. Umí komentovat dění a klidně i politicky rýpnout. Díky tomu se loutkové hry staly nejen zábavou, ale také prostředkem, jak přinášet do městeček aktuální informace a názory.
Když dnes stojíte před vitrínami se stovkami loutek, co v nich vidíte nejvíc – krásu řemesla, nebo kus živé historie?
Vidím obojí. Každá loutka je umělecké dílo – někdo ji musel vymyslet, vyřezat, obléknout a nakonec oživit. Nese v sobě řemeslnou dovednost i paměť své doby. A právě proto mají loutky tak silné kouzlo.