Cyklistika je můj způsob, jak s Vysočinou mluvit. Je to meditace, dialog i útěk, říká ilustrátor Lukáš Tomek

Lukáši, kdy začala vaše cesta k výtvarné tvorbě? Bylo to dané už od dětství?

Ano, a vlastně ještě dřív. Mamka mi často říkala, že když jsem se narodil, už mě vítal svět plný barev, papíru, štětců a knih. Ona sama malovala a ilustrovala, a protože do dneška učí výtvarnou výchovu, mělo u nás výtvarno úplně přirozené místo — jako kdyby byla normální součást domácnosti, stejně jako stůl nebo okno. Dodnes mám v sobě ten pocit, že jsem nemusel nic objevovat. Všechno tam bylo. Stačilo sáhnout. A navíc mi dala jméno Lukáš, protože věděla, že svatý Lukáš je patron malířů. Když mi to pak vyprávěla, uvědomil jsem si, jak silná symbolika to je. Jakoby mě do toho oboru poslala už před narozením. A pak je tu Vysočina. Myslím, že kdybych vyrůstal kdekoliv jinde, byl bych úplně jiný člověk. Ta krajina je velmi jemná, ale má v sobě hluboký tah — nutí vás zastavit se, koukat, vnímat barvy a tvary. Vysočina vás nevychovává tlakem, ale tichým dozorem. A to je pro umělce zásadní.

Jak moc vás formovalo prostředí malého města a osmiletého gymplu v tom, že jste si musel svou cestu k umění sám vybojovat? Bylo to víc o vzdoru, nebo o vnitřním přesvědčení?

Gympl pro mě byl paradox. Na jednu stranu mě nebavily předměty, které jsem měl „musí se“ — fyzika, chemie, dějepis… ty mě svým způsobem dusily. Ale dnes vím, že zrovna z téhle školy mám největší všeobecný přehled. Nasál jsem strašně moc informací jen tím, že jsem tam těch osm let byl. Ale učit jsem se opravdu neuměl. Já jsem celou tu dobu jen kreslil. V hodinách, o přestávkách, doma i venku. Byl to svět, kterému jsem rozuměl víc než čemukoliv jinému. A taky jsem tam pochopil, že když chcete tvořit, většinou to není tak, že vám někdo otevře dveře. Spíš naopak. Musíte si je najít sami. Musíte si to vybojovat, i když vám okolí říká, že „to není reálná cesta“. Malé město má jednu vlastnost: všichni všechno vědí. To vás buď zlomí, nebo posílí. Mě to posílilo. 

Promítá se cyklistika i do vašeho přemýšlení o tvorbě?

Určitě. Už jen ta zkušenost: když jedete kopec, nemůžete ho zkrátit. Musíte ho prostě odjet.
A to je stejné jako u ilustrace nebo knihy — musíte to odpracovat. I když to bolí, i když se vám nechce, i když máte pocit, že to nejde. Cyklistika mě naučila disciplíně.
A taky individuální odpovědnosti: i když jedete v týmu, ve finále musíte šlapat sami.
To mám v tvorbě úplně stejně.

Jaká jsou vaše oblíbená místa a trasy na Vysočině? Kam byste mě poslal na kolo?

Jako rodák z Nového Města na Moravě musím začít u nás. Je tady Vysočina Arena, sjezdovka, lesy, rybníky, kulturu, kavárny… malé město, ale plné života. Když vyjedete z města jakýmkoli směrem, narazíte na krásnou přírodu. Vysočina mi hodně připomíná Finsko – spousta rybníků, lesů, široké výhledy. A taky se mi líbí, jak se za poslední roky posunula – dneska po cestě narazíte na kavárny, galerie, opravené architektury, příjemné hospody.

A kdybyste měl poradit jedno místo nebo způsob, jak si na Vysočině „vyvětrat hlavu“ a trochu si přefiltrovat život – co by to bylo?

Spíš než jedno turistické místo bych doporučil způsob. Vzít si třeba maringotku, využít glamping, vesnický penzion, klidně někde mimo hlavní trasy. A odtamtud vyrážet každý den jinam – bez velkého plánování. Třeba Studnice a nejvyšší části Vysočiny – nahoře „nic není“, a to je na tom to krásné. Okolí Nového Jimramova a Janovic, kde se teď chystá i sjezdovka – v létě na kolo, v zimě na lyže. A kdybych měl popsat lidi na Vysočině – říkám o nás, že jsme takoví hobiti. (smích) Máme rádi svoje pohodlí, často si postěžujeme, i když se máme dobře, ale když se s námi chvíli mluví, jsme přátelští. Jen se nám moc nechce vylézat ze svého kraje.

Vrátil jste se z Prahy zpět na Vysočinu. Co rozhodlo?

V Praze jsme žili asi devět let. Pak přišel moment, kdy jsme chtěli vlastní bydlení, klid, možnost mít atelier a zázemí pro tvorbu. A najednou jsem zjistil, že Nové Město už není to „maloměsto, ze kterého jsem chtěl pryč“. Za těch deset let se strašně změnilo - v novinách máte celou stranu kultury, žije tady spousta zajímavých lidí v produktivním věku, se kterými se dá něco dělat, jsou tu restaurace, kavárny, akce – prostě prostor k životu i tvorbě. Do toho hodně času trávíme i na Slovensku a u maďarských hranic – tam mám rád, že často nerozumím ani slovo. Když nevíte, o čem se kdo baví nebo hádá, neřešíte to – a můžete v klidu tvořit.

Na světě je vaše první autorská knížka je o chlebu. Proč právě chleba?

Protože mám chleba rád. A přišlo mi hezké, aby moje první knížka byla o něčem obyčejném, ale důležitém. Je to pohádka o dětech, které zachrání tradiční chleba. Nápad jsem nosil už od školy.

Chystáte i druhou knihu — tentokrát z Vysočiny. O čem bude?

Bude o chlapci, který žije v údolí, kde málo svítí slunce, a vydá se ho hledat. Je to taková filozofická pohádka o tom, že někdy si musíme světlo zapálit sami. Pracovní název je Ztracené slunce.

Připravujete také Pexeso o Vysočině. Jak bude vypadat?

Bude to moje osobní pexeso. Vyberu do něj místa, která mám nejradši. Žádný turistický katalog — spíš moje vlastní mapa Vysočiny.

Foto: Jaroslav Svoboda